Dejan Dukovski je zřejmě nejznámějším a nejhranějším současným makedonským dramatikem. Narodil se 25. dubna 1969 v hlavním městě Makedonie Skopje, po absolvování studia dramaturgie se uplatnil v Makedonské televizi a od roku 1993 byl asistentem katedry filmové a televizní scenáristiky na Akademii dramatických umění ve Skopje, od roku 1998 je zde profesorem. Ve svých hrách se zabývá téměř výlučně problematikou Balkánu, jak napovídají už názvy – například Balkánsky (1987), Balkánsko vampír (1989), Balkan ni mrtev (1993).
V Makedonii dosáhl Dukovski velkého úspěchu, popularitu za hranicemi získal díky hře Bure Baruta (Sud prachu, 1994). Poprvé byla uvedena v Makedonském Národním divadle, inscenace zaujala na bělehradském divadelním festivalu BITEF. Výsledkem bylo nastudování hry bělehradskou státní Činohrou – Dukovski se tak stal prvním makedonským autorem, jehož text tato scéna uvedla. Bělehradská inscenace zaujala na Bonner Bienale v roce 1996 a zahájila vítězné tažení hry po světových jevištích. Sud prachu byl přeložen do řady jazyků – němčiny, angličtiny, polštiny, švédštiny, ruštiny a dalších. Hra zkoumá anatomii násilí. Násilí, které se objevuje nečekaně a bez jakéhokoli důvodu. A právě v tom je obecné téma, které možná způsobilo popularitu textu po celém světě. Skrytá agrese není zdaleka jen problémem Balkánu s jeho válkami, ale i „klidné“ střední Evropy a jejího civilizačního stresu. Násilníky se ve hře stávají bezprizorní výrostci i milí sousedé, spolucestující ve vlaku, žárliví milenci i pochybné existence. Násilí napříč společenskými vrstvami, které propuká vždy jen na krátký okamžik, bez jakékoli ideologie. Každá z Dukovského postav je obětí i viníkem a jestli mají něco společného, tak pocit prázdnoty. Žijí ve světě, který nemá žádný smysl a řád, žádnou perspektivu. Dukovski se často zmiňuje, že impulsem pro napsání textu byl rozpad Jugoslávie a následující občanská válka. „Psal jsem Sud prachu, když se Jugoslávie rozpadala. Byl to zlý sen. Ten pocit rozpadu, ztráty je od té doby v každém mém textu. Předtím jsem se ničím netrápil, poslouchal rock and roll, chodil do kina, do divadla, nezajímala mě politika. Najednou koukám, že moje kapely přestaly hrát. Zvítězil kýč.Tehdy jsem začal dospívat. Čím dál těžší bylo bránit hodnoty, lidi, kteří ze dne na den ztratili všechno – ve smyslu materiálním i duchovním – se stali jednoduše ovladatelnými, byli připraveni provést jakoukoli blbost – zabít souseda nebo přítele, který věří v něco jiného. V mém světě rock and rollu to nebyl problém. Každý mohl poslouchat, co chtěl.“
V roce 1998 byla hra zfilmována srbským režisérem Goranem Paskaljevičem, který je mimochodem řazen k tzv. pražské škole jugoslávského filmu, neboť na přelomu šedesátých a sedmdesátých let studoval FAMU pod vedením Elmara Klose. Film vznikl v rozsáhlé mezinárodní koprodukci Francie, Jugoslávie, Řecka, Makedonie a Turecka. Premiérové uvedení na Benátském filmovém festivalu vzbudilo nadšení a film získal Cenu kritiky. Později byl také nominován na Oskara za nejlepší zahraniční film. Na scénáři spolupracovali Paskaljevič s Dukovskim a oproti hře zde vznikl jistý posun. Podle Paskaljeviče je „tématem filmu naše trápení (…) Jako Jugoslávec srbského původu jsem cítil potřebu vyjádřit na příběhu obyčejných lidí stav své mysli i mysli svého národa, který dodnes žije pod tíhou embarga, o němž se mlčí, ale které oslabuje nejen celou zemi, ale zejména ožebračuje ty chudé.“ V Česku byl film uveden v roce 1999 na MFF v Karlových Varech. Teprve o dva roky později se s hrou mohlo seznámit české divadelní publikum. Na Pražském divadelním festivalu německého jazyka byla uvedena inscenace Činohry Štýrský Hradec.
Momentálně žije Dejan Dukovski střídavě ve Skopje a Hamburku, kde je zaměstnán v Deutsches Schauspielhaus jako kmenový autor. Na otázku, jestli se cítí být spíš Jugoslávcem nebo Makedoncem odpovídá: „doma se cítím tam, kde je moje srdce. Nikdy nepřemýšlím nad tím, že bych byl lepší než moji kolegové z Bělehradu, Záhřebu nebo Sarajevu. Teď se spolu potkáváme v Paříži nebo ve Vídni. Podobáme se tak trochu Cikánům. Vandrujeme po světě i s tím svým neštěstím. Když se mě ptají odkud jsem, říkám, že z divadla.“
Lenka Kolihová Havlíková
Dejan Dukovski
(pozn. názvy her jsou uvedeny v srbštině a angličtině)
1987 Balkanska (Balkanska), Národní divadlo v Štipu
1998 Balkanski vampir (The Balkan Vampire), prem. Akademie dramatických umění ve Skopje
1991 Štorklja Šiljan (Siljan the Stork), loutková hra, Divadlo dětí a mládeže v Skopje
1992 Velikan in sedem palčkov (The Giant and the Seven Dwarves), prem. Národní divadlo Veles
1993 Balkan ni mrtev (Balkan is Not Dead), Národní divadlo v Bitole
1993 Svetlo siva (Light gray), scénář pro studentský film, produkce Akademie dramatických umění ve Skopje a PEGAZ
1993 překlad hry Edwarda Bonda Ženy, prem. Akademie dramatických umění ve Skopje
1994 Sod smodnika (The Powder Keg), v roce 1998 scénář stejnojmenného filmu, prem. Národní divadlo v Skopje
1997 Kdo, hudiča, je začel vse to (Who the Fuck Started All This), prem. Národní divadlo v Skopje
Head Noise, scénář podle novely Drago Jančara, film natočen ve Slovinské produkci